New Moon tak trochu jinak - 9. kapitola

5. července 2012 v 22:12 | Grace

"Jsi můj přítel, to jsi! Jakeu - tohle mi nedělej!"
Ustupoval ode mě.
"Je mi to líto, Bello," zamumlal zlomeně.
"Jakeu, já tě potřebuju, neděj to, co mi udělal on. Prosím."
Natáhla jsem ruku jeho směrem a postoupila jsem k němu s rozevřenou náručí.
Přikrčil se a zvedl ruce jako štít.
"Nesahej na mě," zašeptal.
To už jsem nevydržela a spadla na zem. Ta díra v mé hrudi byla nesnesitelná.

9. kapitola

"Bello!!!" volal za mnou Charlie.

Charlie asi stál za oknem a pozoroval nás, jinak by to ani nevěděl.

"Co jsi jí udělal, Jacobe?!"

Charlie byl už u mě a zvedal mě z mokré země. Až teď jsem si uvědomila, že prší.

"Charlie, my už nemůžeme být kamarádi," řekl tiše Jacob.

Není to tak zlé! Není to tak zlé! Moje mysl se mě snažila uklidnit. Byla to pravda. Tohle nebylo tak zlé. Tohle pro mě nebyl konec světa, tentokrát ne. Tohle byl jenom konec té trochy klidu, který mi zbyl. To bylo všechno.

Není to tak zlé, souhlasila jsem, a pak jsem dodala, ale je to dost zlé.

Myslela jsem si, že Jake léčí tu díru ve mně - nebo ji alespoň ucpává, drží ji, aby mě tolik nebolela. Mýlila jsem se. On jenom hloubil svou vlastní, takže jsem teď byla děravá jako ementál. Divila jsem se, proč se nerozpadnu na kusy.



Ucítila jsem strašnou bolest na místě, kde jsem měla srdce, a v hlavě. Bylo to, jako kdyby vás bodali na jedno a to samé místo pořád a pořád. Ta bolest byla tak nesnesitelná, že jsem prostě musela zakřičet.

"Aaauuu, aaauuu!!!"

Začala jsem se svíjet v křečích. Křičela jsem z plných plic, ale bolest nepovolovala. Spíš se víc a víc stupňovala. Nevnímala jsem nic, jenom tu bolest. Bolest, kterou jsem ještě nikdy necítila.

Ucítila jsem pod sebou měkký gauč. Ani nevím, kdy mě přenesli.

"Bello, ach ne. Jacobe, proč si to udělal?!"

Charlie doslova křičel. Zoufalství v jeho hlase bylo strašné. Zněl, jakoby o mě měl přijít. Ale proč?

"Protože jsem vlkodlak!!!" zařval na něj Jacob. Uvědomila jsem si, že mám zavřené oči, tak jsem je zase otevřela. Bolest najednou ustoupila a já se mohla posadit.

"Jacobe, proč si mu to řekl?" zašeptala jsem a dala si hlavu do dlaní.

"To nevadí, Bello, já už to vím dlouho, že tady v La Push jsou vlkodlaci. Billy mi to v pokoji potvrdil," řekl Charlie a přitom si klekl vedle mě.

"Jak to, že to víš?" spustil Jacob.

Ta bolest se zase drala na povrch. Začala jsem zase ječet a svíjet se. Dopadla jsem tvrdě zpátky do gauče a moje celé tělo se ohýbalo v nepřirozené poloze.

"Billy, co je s ní?" ptal se Jacob a stoupnul si vedle mě.

"Billy, je dneska úplněk?" zeptal se Charlie a rozbrečel se.

Zase ten nepříjemný jekot si mi dral z úst. "Ano, Charlie, a vím, co to znamená," posmutněl Billy a podíval se z okna na úplněk. "Řekne mi už někdo krucinál, co se tu děje?!" zakřičel Jakob.

Charlie se otočil zpátky na Jacoba a zahleděl se mu do očí.

"Bella se mění v DrakeWolfa a zabije ji to, jestli ji neodneseš na místo, kde dopadá nejvíce měsíčního světla," promluvil Charlie.

Už jsme nebyli v domku jen my čtyři, ale přiběhli i kluci, takže nás tu bylo devět. Jacob ani chvíli nezaváhal a vzal si mě do náruče.

"Odvedu ji na louku v lese."

"My půjdeme s tebou," řekl Charlie a šel za námi.

"Quile, zůstaň tu, prosím, s tátou," řekl ještě Jacob a rozeběhl se.

Charlieho vzal Sam a běžel za námi.

"Jakeu, není to tvoje vina. Ty bolesti jsem měla, už když odešel on. To ty jsi mi pomohl," řekla jsem Jacobovi a zase začala křičet. Jacob ještě víc zrychlil.

"Bello, je to moje vina, kdybych ti neřekl, že už nebudeme…" Dala jsem mu prst na rty.

On se na mě podíval a já se na něj usmála.

"Není, ale stejně na tohle jednou muselo dojít."

Jacob zastavil a zavolal na Charlieho: "Co teď?" Přitom se mi pořád díval do očí. Bolest jsem už necítila. Bylo to tak zvláštní.

Sam Charlieho postavil na nohy a Charlie řekl: "Polož ji a pojď sem k nám, mohla by ti ublížit."

Jacob se na něj nesouhlasně podíval, ale položil mě.

"Bello, slib mi, že se ti nic nestane."

"Neboj," řekla jsem a on mě pohladil po vlasech.

Pak si stoupnul a rozešel se za ostatníma.

Bolest přišla zase zpátky a já si přála, abych umřela, bylo to, jako když do vás bodá tisíce nožů, a je jim jedno kam. Z hrdla se mi dral takový jekot, že jsem se bála, abych neohluchla. Když jsem se zaposlouchala do hlasů, které vycházely od ostatních, bolest nebyla taková.

"Proč bych nemohl jít za ní? Držet ji za ruku, utěšovat ji. Copak nevidíte, jak trpí?!" mluvil ten nejkrásnější hlas.

Jacob měl pravdu… Trpěla jsem, trpím a trpět budu. Svět ke mně nikdy nebyl spravedlivý. Dříve jsem byla přesvědčená, že Bůh nadělil každému z nás spravedlivý příděl neštěstí. Ale teď už tomu nevěřím. Mám tolik smůly, že by to normální člověk neunesl, ale já nejsem člověk… Teď už ne.

"Protože nevíme, jak ta přeměna probíhá. Mohla by se přeměnit a ublížit ti, Jacobe!!!"

"To mi je jedno! Hlavně, že budu u ní. Jestli to je naposledy, co ji uvidím živou, tak pro to udělám všechno!!!" křičel Jacob na Charlieho.

Oba dva byli tak zoufalí. Báli se o mě. Ale já nechci, aby se o mě někdo bál… Ani nevíte, jak by se mi ulevilo, kdybych umřela. Avšak… To já nemůžu. Nemůžu tady nechat Charlieho s Jakem samotné. To bych nikdy nedopustila!

"Jacobe, ona neumře… Já vím, že jsou vzácní - tito vlkodlaci - a hrozí, že nepřežijí první přeměnu, ale Bella je silná… Ona přežije, Jacobe!!! Přežije!"

Dál už hlasy nemluvily, a tak se bolest zase vrátila tam, kde byla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se ti kapitolka?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama