New Moon tak trochu jinak - 8. kapitola

5. července 2012 v 21:56 | Grace

"Ahoj Billy, tady je Bella. Mohli bychom s Charliem přijet na návštěvu?"
Nastala krátká pomlka. "Ano, můžete přijet."
"Děkuju, takže za čtvrt hodiny jsme tam… Na shledanou."
Píp, píp, píp.
Zavěsila jsem telefon a šla jsem svého pokoje pro mikinu. Ještě jsem si vzala klíčky od náklaďáčku a šla jsem dolů. Tam jsem se obula, vzala si bundu a šla za Charliem ven. Nastoupila jsem do náklaďáčku a nastartovala. Úplně jsem zapomněla na ten ohlušující řev vycházející z motoru, takže jsem se lekla. Vyjela jsem jako první a Charlie jel hned za mnou.

8. kapitola

Za chvíli jsme dorazili do La Push a nás přivítali Billy s Jacobem… Teda spíš Charlieho než mě. Jacob se mi vyhýbal. To jsem nedokázala pochopit… Proč se mi sakra vyhýbá? Šla jsem za Charliem do domu.

"Ahoj Billy," řekla jsem.

Billy mi pozdrav opětoval malým úsměvem a jel za Charliem do jeho pokoje. Já jsem se za nimi smutně koukala.

"Nechceš se jít projít?" zeptal se Jacob tichým hlasem.

Nadskočila jsem, protože jsem si ho všimla až teď. Takže on se mnou mluví?

"Jasně."

Otevřel mi dveře a šel za mnou ven.

"Pojď do lesa."

To mi vyrazilo dech, až jsem se zastavila. Tohle mi přesně řekl Edward, než odešel.


"Bello?"

"Jacobe, proč mi to neřekneš tady… Já tam nemůžu." sklopila jsem hlavu, aby neviděl slzy v mých očích.

"Proč bys tam nemohla?" ptal se mě a přitom mi zdvihal hlavu, abych se mu podívala do obličeje.

Hned, jak se mi podíval do očí, pochopil.

"Jacobe, až moc se to podobá tomu dnu, kdy mě opustil."

Přes mé oční víčka přetekly první slzy. Jacob mi ty mokré kapky setřel a dal mi pusu na čelo.

"To nevadí, tak ti to řeknu tady."

Co mi chce říct? Čekala jsem, ale Jake pořád mlčel.

"Tak spusť."

Podíval se mi do očí a zase nasadil tu masku, co mi až moc připomínala Sama.

"Bells, my už nemůžeme být kamarádi."

Šok! To nemůže být pravda. Nesmí! Já Jacoba potřebuju… On ví, že to bez něj nezvládnu. A vůbec, proč mluví jako on? To se snad s Edwardem domluvili? Hned, jak jsem pomyslela na jeho jméno, ucítila jsem tu známou bolest… Na místě, kde kdysi dávno bývalo mé srdce.

"Jakeu, proč? To, co se včera stalo - nic nebylo, Jacobe! Nic!!!"

Ach jo, a už je to tu… Den, kdy mě opustil. Ty mokré kapky našly znova cestu po mém obličeji.

"Bello, mohlo by se ti něco stát… Jsem pro tebe moc nebezpečný. Nemůžeme se dál vídat."

Bolest! Už jsem ji skoro nevnímala, i když se s každou vzpomínkou na Jacoba stupňovala. Cítila jsem se tak bezmocná.

Podíval se na mě a já uviděla, že se mu třesou ruce.

"Jeď domů, Bello. Já už se s tebou nemůžu stýkat."

Nechtěl mi ublížit, ale povedlo se mu to, a bolelo to nečekaně silně. V očích se mi zase sbíhaly slzy.

"Ty-y s-se… se mnou rozcházíš?"

Ta slova jsem zvolila úplně špatně, ale nepřišla jsem na lepší způsob, jak vyjádřit, na co se ptám. Koneckonců, to, co bylo mezi mnou a Jakem, bylo víc než nějaká školní láska. Silnější.

Hořce se zasmál štěkavým smíchem.

"To sotva. Kdyby to tak bylo, řekl bych: Zůstaňme přáteli. Ale nemůžu říct ani to."

"Jacobe… Proč? Sam ti nedovolí mít jiné přátele? Prosím tě, Jaku. Slíbil jsi mi to. Já tě potřebuju!"

Ta nicotná prázdnota mého života předtím - předtím, než mi do něj Jacob vnesl zdání toho, že má nějaký smysl - se vrátila a postavila se mi. Samota mě dusila v hrdle.

"Je mi to líto, Bello," odsekával Jacob každé slovo chladným hlasem, který jako by mu ani nepatřil.

Můj hlas přecházel v šepot.

"Je mi líto, že jsem nemohla… předtím… Přála bych si, abych dokázala změnit, co k tobě cítím, Jacobe."

Byla jsem zoufalá. Napínala, natahovala jsem pravdu tak dalece, až byla zakřivená téměř do tvaru lži.

"Možná… Možná bych se mohla změnit," zašeptala jsem. "Možná, že kdybys mi dal trochu času… Jenom mě teď neopouštěj, Jakeu. To neunesu."

Jeho obličej přešel ve vteřině od hněvu k hrozné bolesti. Jedna třesoucí se ruka se ke mně natáhla. A já ji chytila. Bylo to tak uklidňující. Ale pravda byla horší. Byla horší v tom, že jsem tohohle úžasného, hodného, milého kluka musela opustit.

"Ne. To si nesmíš myslet, Bello, prosím tě. Nedávej si to za vinu, nesmíš si myslet, že je to tvoje vina. Za tohle všechno můžu jenom já. Přísahám, o tebe tu vůbec nejde."

"O tebe nejde, jde o mě," zašeptala jsem, "jen jsem to nevěděla."

"Myslím to vážně, Bello. Já nejsem…" Přemáhal se a jeho hlas byl ještě chraptivější, jak se snažil ovládnout své emoce. Jeho oči byly zmučené.

"Nejsem dost dobrý, abych byl tvůj přítel, nebo cokoliv jiného. Už nejsem takový, jaký jsem býval dřív. Nejsem… člověk."

"Cože?" Zírala jsem na něj, zmatená a zděšená.

"Co to říkáš? Jsi mnohem lepší než já, Jakeu. Ty jsi dobrý! Kdo ti řekl, že nejsi? Sam? To je ošklivá lež, Jacobe! Nedovol mu, aby ti tohle říkal!" rozkřikla jsem se najednou.

Jacobův obličej se zatvrdil, zlhostejněl a vytrhl mi ruku z mého sevření.

"Nikdo mi nic říkat nemusel. Já vím, co jsem."

Jacob přede mnou zuřil, třásl se hněvem. Skoro jsem ho neviděla, jak se třásl.

"Jsi můj přítel, to jsi! Jakeu - tohle mi nedělej!"

Ustupoval ode mě.

"Je mi to líto, Bello," zamumlal zlomeně.

"Jakeu, já tě potřebuju, neděj to, co mi udělal on. Prosím."

Natáhla jsem ruku jeho směrem a postoupila jsem k němu s rozevřenou náručí.

Přikrčil se a zvedl ruce jako štít.

"Nesahej na mě," zašeptal.

To už jsem nevydržela a spadla na zem. Ta díra v mé hrudi byla nesnesitelná.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se ti kapitolka?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama