New Moon tak trochu jinak - 4. kapitola

9. června 2012 v 12:06 | Grace

Jacob byl můj nejlepší přítel; musela jsem ho varovat. Jestli opravdu je - přikrčila jsem se a přinutila se vyřknout v duchu to slovo - vlkodlak (a já jsem věděla, že je, cítila jsem to), pak na něj lidé budou střílet! Musela jsem to říct jemu a jeho přátelům, že se lidé budou snažit je zabít, jestli budou běhat po lese v podobě obrovských vlků. Musela jsem jim říct, aby toho nechali.
Musejí toho nechat! Charlie byl venku v lese. Sejde jim na tom? Přemítala jsem... Až doteď mizeli pouze cizinci. Znamenalo to něco, nebo to byla jenom náhoda?

4. kapitola

Musela jsem věřit, že alespoň Jakobovi na tom sejde. Ať tak či tak, musela jsem ho varovat. Nebo... nemusela?

Jacob byl můj nejlepší přítel, ale byl také příšera? Skutečná? Zlá? Měla bych ho varovat, jestli on a jeho přátelé jsou... vrazi? Jestli venku chladnokrevně pobíjejí nevinné turisty? Jestli jsou skutečně ve všech ohledech jako ty nestvůry z hororů, nebude špatnost je chránit?

Nevyhnutelně jsem musela porovnat Jacoba a jeho přátele s Cullenovými. Objala jsem si pažemi hruď, abych zakryla tu díru, zatímco jsem o nich přemýšlela.

Jasně, o vlkodlacích jsem nic nevěděla. Čekala bych něco podobného jako ve filmech - velká chlupatá, napůl lidská stvoření nebo tak něco - kdybych vůbec něco čekala. Takže jsem nevěděla, co je nutí lovit, jestli hlad nebo žízeň po krvi nebo jenom touha zabíjet. To se pak těžko porovnává.


Ale nemohlo to být horší než to, co podstupovali Cullenovi ve své snaze chovat se bezúhonně. Myslela jsem na Esme - bylo mi do breku, když jsem si představila její laskavý, líbezný obličej - jak si přes veškerou svou mateřskost lásku, musela držet nos a celá zahanbená přede mnou utéct, když jsem krvácela.

Nemohlo to být těžší než tohle. Myslela jsem na Carlislea, jak jedno století za druhým bojoval sám se sebou, aby se naučil nevnímat krev, aby mohl zachraňovat životy jako lékař.

Nic nemohlo být těžší než tohle. Vlkodlaci si zvolili jinou cestu. A co bych si teď měla zvolit já?

Kdyby to byl kdokoliv, jen ne Jacob... Pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou, jak jsem jela po silnici vedoucí lesem do La Push. Stále jsem si nebyla jistá, jestli dělám správnou věc, ale dohodla jsem se sama se sebou na kompromisu.

Nemohla jsem odpustit, co Jacob a jeho přátelé - jeho smečka, dělají. Teď jsem chápala, co mi říkal včera v noci. Alespoň mi zavolej - jestli mě nebudeš chtít znovu vidět. Dej mi vědět, jestli se tak rozhodneš. Že už ho možná nebudu chtít nikdy vidět - mohla jsem mu zavolat, jak navrhoval, ale připadalo mi to zbabělé. Když nic jiného, dlužil mu alespoň rozhovor z očí do očí. Povím mu to na rovinu, že nemůžu jen tak přehlížet, co se děje. Nemůžu se přátelit se zabijákem a nic neříct, dovolit, aby zabíjení pokračovalo... To by ze mě dělalo příšeru taky.

Ale ani ho nemohu nevarovat. Musela jsem udělat, co jsem mohla, abych ho ochránila.

Zastavila jsem u domu Blackových se rty stisknutými do tvrdé linie. Bylo dost zlé, že můj nejlepší přítel je vlkodlak. Musí být také netvor?

V domě byla tma, v oknech nesvítila žádná světla, ale mně bylo jedno, jestli je vzbudím. Se zlobnou energií jsem na dveře zabušila pěstí; ten zvuk se nesl ozvěnou skrze zdi.

"Vstupte," slyšela jsem po chviličce zavolat Billyho a rozsvítilo se světlo.

Vzala jsem za kliku; bylo odemčeno. Billy se vykláněl za otevřenými dveřmi vedle malé kuchyňky, kolem ramen župan, ještě neseděl na vozíku. Když viděl, kdo jde, krátce vykulil oči, a pak se jeho obličej zklidnil.

"No tohle, dobré ráno, Bello. Co tady děláš tak časně?"

"Billy, musím s ním mluvit!" zavřela jsem dveře a šla za ním do kuchyně.

"Není tady." Je tam. Já to vím!

"Promiň, ale já musím," rozeběhla jsem se k Jacobovi pokoji.

Rozrazila jsem dveře, ale to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Jacob ležel na posteli, jak široký tak dlouhý. Neměla jsem to srdce ho probudit. V ten samý moment, co jsem couvala ze dveří, jsem uslyšela psí štěkot. Koukla jsem se z okna a viděla je. Ty, kteří mi ho vzali. Vlna vzteku se ve mně zvedla s velkou intenzitou. Měla jsem chuť vraždit. Rychle jsem se sebrala a vyběhla z domu. Kráčela jsem jim vstříc.

"Co jste mu udělali?" řvala jsem na ně. "Co jste mu sakra udělali?!"

Výraz jednoho z nich nevypadal zrovna přátelsky.

"Co jsme mu my udělali? Co ti řekl?!" vyjel na mě zmiňovaný.

"Nic! Neřekl mi nic, protože se vás bojí!"

Jejich reakce mě zaskočila. Rozesmáli se. To jsem nevydržela a vlepila tomu hajzlovi facku. Začal se nebezpečně klepat, a proto jsem ze strachu začala ustupovat. Najednou, jako by vybouchl a přede mnou stál vlk, velký jako kráva.

"Bello!" vyjekl za mnou dobře známý hlas. Otočila jsem se a utíkala k němu.

"Běž! Jaku uteč!" snažila jsem se ho varovat.

On ale běžel přímo naproti mně. Najednou vyskočil a proměnil se ve vlka.

Proboha! Zakopla jsem a spadla na zem. Pozorovala jsem, jak se ti dva začali prát. No, tak to ne. Tohle je moc. Co se to sakra děje?!

Vstala jsem a rozeběhla se k autu. Měla jsem strach. Nasedla jsem a zabouchla. Po tváři se mi začaly kutálet slzy. Rychle jsem vyjela z La Push. Už jsem chtěla být doma.

Cestou jsem přemýšlela o tom, co se teď přede mnou odehrálo. Jak to, že můj nejlepší kamarád se změnil ve vlka? Proč v mém životě nemůže být nic normální?!

Když jsem dojela domů, všude bylo ticho. To bylo dobře, protože jsem si mohla pročistit hlavu. Šla jsem do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Takže Jacob je vlkodlak? Proč, proč zrovna on? Ptala jsem se sama sebe. Slzy se mi ještě pořád kutálely po obličeji a já je nechtěla setřást. Ucítila jsem hladkou dřevěnou podlahu pod mými koleny, pak pod dlaněmi, a najednou mi tlačila i na kůži na tváři. Doufala jsem, že omdlévám, ale ke svému zklamání jsem vědomí neztratila. Vlny bolesti, které do mě předtím jenom narážely, dosáhly vrcholu, převalily se mi přes hlavu a stáhly mě pod sebe. Už jsem se nevynořila.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se ti kapitolka?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama