Hate or love 2 - kapitola sedmá

20. června 2012 v 13:11 | Grace


V minulé kapitolce:
"Chci znát důvod, proč nesnesu pohled na tebe a Jenny. Proč je mi Jenny tak protivná a cokoliv si řeknete… já…" teď jsem zadržovala prudký pláč.
Damon se zamračil.
"Nedělej to, Eleno." věnoval mi další nepřekonatelně sladký pohled.
Jeho hlas byl naléhavý. Byla jsem tak zmatená z toho všeho. To jen Damon mě dokáže uvést do takovéhoto stavu.
Nenávidím způsob, jakým se na mě dívá, protože ví, že mu nedokážu odolat.

7. KAPITOLA - Klíče, porshe, deník

Prozradila jsem toho až moc. Touha zbavit se všech těch pocitů, co mě k němu kdysi táhly byla tak silná a zároveň tak bolestivě zraňující, že jsem byla schopná udělat cokoliv - ublížit sama sebě, ublížit ostatním. Ne, nejsem jako Katherine!

Damon mi prokázal službu, když mi to nedovolil udělat, ale až moc dobře ví, že toto ještě nebyl konec. Ví, že se budu snažit dál a nakonec… "Najde způsob jak se s tím smířit."

"Co? Říkala si něco?" zeptal se Jeremy, který teď měl spoustu práce s polknutím velikého sousta masa.

Jenna neměla opět vařit. Znám její kuchařské schopnosti natolik dobře, abych věděla, že lepší je si udělat jídlo sama. Její maso bylo… ehm… no, jistě poživatelné. Aspoň myslím.

Šla jsem lehkým krokem ke dřezu a napustila do malé skleničky trochu vody, kterou jsem pak představila na stůl hned před Jeremyho.


"Jéé, díky…" zeširoka se usmál. "Jinak mimochodem, nebylo včera něco s Bonnie? Vypadala trochu jinak než obvykle," nalil do sebe celou sklenici vody.

Ke včerejšku jsem se moc vracet nechtěla.

"Nemám ten pocit, ale pro jistotu za ní potom zajdu," mrkla jsem.

Jeremy pokrčil rameny a s masem zápasil dál.

Po minutě zírání na Jeremyho jsem se hodlala vrátit do svého pokoje a hodit na sebe nějaký svetřík. Zvažovala jsem, jestli ten růžový, nebo fialový, co ho už pár týdnů hledám.

Ihned jak jsem vklouzla do pokoje, všimla jsem si hromady poházených věcí kolem. Všechno v čele s Damonem, který teď odhazoval zbytky mého spodního prádla. Nevěděla jsem co říct, jen jsem tak zůstala stát s otevřenými ústy.

"Vůbec si mě nevšímej," řekl a přitom se neotočil, ani se na mě nepodíval. Jen se dál přehraboval v mých věcech.

"Okamžitě odtud vypadni!!!" přikázala jsem.

Á tam je můj fialový svetřík. Sklouzla jsem k zemi a urychleně ho sebrala. Chvíli jsem si ho prohlížela. No, asi dám přednost tomu růžovému.

Pak jsem znovu vnímala jen Damona.

"Ty tu pořád ještě jsi?" ješitně jsem si ztěžovala a odhodila svetřík na postel. "Co tu vůbec hledáš?"

Teď už se otočil.

V ruce držel něco, co se podobalo... no comment.

"Co hledám? No to je přeci naprosto jasné…"

"No?"

"Vypadalo to… ehm… jako klíče! Ano, byly to klíče!"

"A ty klíče se samy schovaly v mém pokoji. A taky je docela možný, že vklouzly rovnou do mých kalhotek a podprsenky, že?"

"Co na to říct, jsou dost neposedný," pokrčil rameny.

Zčervenala jsem až ke krku.

"A dost!!! Evidentně tu ty tvoje zvrhlé klíče nejsou!"

Jeho pohled naznačoval, že odejít bych měla spíš já. Ale to v žádném případě neudělám. Tento pokoj je můj. Je hrozné, že v této chvíli jsem přemýšella spíš nad tím, jestli ten nepořádek uklidí on nebo budu muset já. Jenna bude zuřit.

"A jak ty klíče vlastně vypadaly?" poraženecky jsem si povzdychla.

"No," opět zaváhal. "…myslím, že byly takový trochu červený a puntíkovaný."

"Takže hledáš hodně nevkusný klíče od…"

"…mého porshe."

Zvraštila jsem obočí. Teď už mi to vážně nedávalo ani trochu smysl.

"Vždyť žádný porche nemáš…" nesouhlasila jsem.

"Ale mohl bych mít," a z mého vlastního šuplíku vyletěla další celá řada věcí, nakonec přistála na postely spolu s dalšími věcmi.

Přimhouřila jsem podezřívavě oči, klekla si těsně k posteli a natáhla se až pod ní. Když jsem ucítila tvrdý krychlovitý tvar a materiál svého "starého" deníku, ruku jsem vytáhla.

"Nehledáš náhodou toto?"

Damon se v té chvíli otočil, zorničky se mu při pohledu na můj deník jasně rozšířily. Zanechal i házení mých věcí po obvodu celého pokoje. To bylo dobré známení.

"Vlastně… ano," přiznal s úšklebkem.

"Mám dojem, že to není puntíkovaný, ani to nevypadá jako klíče," řekla jsem přesvědčená tím, že mu ho za žádnou cenu nevydám. "…ta spoušť byla kvůli tomuto?"

Damon přemýšlel jak nejlépe odpovědět, naneštěstí to vzdal.

"Dostalas mě," přiznal se. "…je to venku. Všichni si oddychli, ulevili svému svědomí… a rádi by dostali svoji odměnu, možná v podobě malého starého deníku, který dotyčná osoba už stejně potřebovat nebude."

Damon se o deník neprosil, moc dobře věděl, že ho nakonec dostane - násilím. Bojovala jsem o něj jako lvice o své mládě a ani samotný Damon se svou upírskou silnou neměl šanci před mým vlastním osobním kouzlem, které zajistilo to, že v naprostem klidu odešel. No, dobrá. Takhle to vůbec nebylo. Když jsme spolu mluvili, za pár vteřin na to jsem se dívala do svých prázdných rukou, které předtím svíraly deník. Tentokrát už deník držely ty jeho ruce. Pak se od ucha k uchu usmál a oknem frnknul ven. Závěsy se nad jeho rychlostí rozevlály a já pouze zavřela okno. To jediné jsem teď mohla. Byla jsem však zvědavá na to, co s tím deníkem chce dělat. Přečíst si ho! Ano, to jistě ano. Musel být zvědavý a věděl, že ho mám někde u sebe.

Zlobím se, jsem naštvaná, ale proč to na mě není poznat?

"Nééé!" zaječela jsem, když jsem si uvědomila, že Damon můj pokoj nechal tak, jak byl.

Spoušť! Ne, tohle nebudu uklízet! Ať si Jenna říká, co chce!

Uslyšela jsem rychle kroky, které po schodech běžely až sem. Dveřmi vletěl udýchaný Jeremy.

"Co se stalo?" oddychoval a byl rád, že mě vidí… v pořádku a zdravou.

Pak se zarazil nad mým pokojem.

"To ty?" obdivoval fascinovaně. "To vypadá tak na třetí světovou…"

Nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se ti kapitolka?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama