Polibek vlkodlaka (20.díl) - Třetí růže

13. ledna 2012 v 20:36 | Grace

Noc devatenáct set sedmá - Zrazená

Kdesi na západě Evropy je země, které říkají Francie. Na východě té země jsou hory a ty hory jsou porostlé lesy.

Uprostřed těch lesů, daleko od civilizace, je malé město, které se kdysi jmenovalo Foi, což znamená ve francouzštině víra - město totiž založili uprchlíci a psanci ve víře, že hory je ochrání před jejich pronásledovateli.

Výslovnost ale časem udělala své i s pravopisem, takže se původní vznešené Foi změnilo na nesmyslné Foa. A v dnešní době už nikdo netuší, z čeho to vzniklo - celkem smutné.

Není to ale obyčejné město, ani obyčejné lesy.

Říká se, že tam žijí vlci, proto tam lidé nechodí. Ani nevědí, jak blízko jsou pravdě. Protože v tom lese vážně smečka žije. Ale ne obyčejných vlků.




Byl ještě den před nocí devatenáct set sedmou a osmnáct vlkodlaků, nyní v lidské podobě, pokojně spalo ve své jeskyni. Jeden chyběl. Tato dívka, krásná a chladná jako ranní horská rosa, stejně jako poslední tři roky, spala jinde.

Ozývalo se kapání vody po skalách, které se ještě od kamenů odráželo, takže celkovým dojmem byla jakási symfonie skalního deště. A do té hudby se ozýval zpěv. Až na to, že to nebyl zpěv, ale křik mučené osoby. Sem Christine Loue chodila spát poslední tři roky, aby křikem nebudila smečku. Protože jsou to právě tři roky, co začaly ty noční můry.

Vlkodlaci spí ve dne a i lidé už zaslechli pravidelný křik z těchto skal. Nikdo tam nechodil - měli strach.

Tomu místu se po nějaké době začalo říkat "Pleure de roches" (Plačící skály). Dokonce si i vymysleli legendu, co by se v těch skalách stalo a kdo tam křičí, ale to pro náš příběh není důležité.

Tělo Christine Loue, nechvalně známé jako Blue, se zmítalo v křečích. Kdyby se jí pokoušeli vzbudit, neměli by šanci. Protože mysl této zlomené dívky byla v době před třemi lety. Když jí Šéf zadal ten nejhorší úkol, co mohl - přivést nového člena smečky.



Stála na kostelní věži a pozorovala ho. Tiskl k sobě knihu, déšť mu padal do černých vlasů, v očích vyděšený výraz. On věděl, co se stane. Snad Bůh mu to pověděl, nebo si všiml těch podivných lidí, co ho poslední dobou pozorují.

Christine věděla, kam půjde. Neměl totiž kam jít...byl jeden z těch, které nikdo nebude hledat, když zmizí. Noci trávil v přístavu. Ale dnes tam už dojít neměl.

Už nikdy.



Nebyl překvapený, když ji spatřil vycházet ze stínů. Vyděšený ano, překvapený ne. A tehdy šel s ní. Neprosil o milost, nepokoušel se o beznadějný útěk, jako kdysi ona. Věděl, že musí jít. Šel a v náručí pořád svíral knihu s pozlaceným křížem.

Nevěděla, proč to udělala. Ne, špatně - jinak.

Ona věděla, proč to udělala, proč je na něj tak měkká, proč mu pomáhá. Tehdy mluvila dlouhé noci k Enemymu, proklínala vlastní hloupost. Nenech se ovládnout emocemi. Jedno z pěti eN. Jenže...ono to jinak nešlo. Cítila za něj zodpovědnost. Pro ní to byl James, ne Padre, jakou mu dal přezdívku Šéf. A také mu Jamesi říkala.

Když je pak učila všechny čtyři najednou...jeho nebila. Byl chytrý, nebylo to potřeba. Začala ho mít ráda - proto to udělala. A to byla největší chyba jejího života.

"Drž si přátele blízko." řekla jednoho dne, když ho učila - jen jeho, samotného.
"A nepřátelé ještě blíž?" zeptal se se zájmem.
"Ani náhodou, kdyby byli blízko, zabili by tě." ušklíbla se.

Rozesmál se.

On se uměl smát, z něho totiž nikdo nevymlacoval emoce. Ani jeho jméno. On zůstával Jamesem a Blue mu s tím ještě pomáhala.

"Já se nemusím nepřátel bát, Bůh mě ochrání." řekl vážně.

Christine ztuhla uprostřed pohybu, jen na zlomek vteřiny, i tak si toho ale všiml, jeho smysly byly úchvatné i na vlkodlačí poměry.

"Ano, ochrání. Tebe ano." zašeptala.

James chvíli mlčel, pak se pousmál.

"Víš, ty se na to díváš špatně. On tě vidí."
"Možná vidí, ale neslyší." řekla Christine opět šeptem.
"Bůh není hluchý. To jen ty ho odmítáš slyšet. Ale On tě má rád."
"Proč myslíš?" ušklíbla se Christine.

James se zazubil.

"Neslyšet Boha je snadné, protože nemluví slovy. Neslyšet jiného člověka není tak lehké...a proto za tebou poslal mě."
"Kam chodíš skoro každou noc?" zeptal se James, to bylo krátce po jeho první proměně.
"To je moje věc." odpověděla Christine snad až příliš příkře.
"Chci jít s tebou." zašeptal James.

Christine ho probodla pohledem.

"Nikdo se to nesmí dozvědět, jasný?"



"Slyšela jsem, že vám Šéf přidělil první akci." pousmála se Christine - ano, doopravdy se za ten měsíc a půl s Jamesem naučila usmívat, alespoň trochu.
"Jo, jdeme my čtyři nováčci a Třináctka." přikývl James vážně.
"Máš strach?"
"Ne."
"Tak proč tak vážně?" nechápala Christine.
"Nechci nikomu ubližovat."

Christine ho sledovala. Ne, on rozhodně neměl být vlkodlakem.

"Blue?" oslovil ji tiše.
"Ano?"
"Dej tohle Mattymu." řekl a podával jí svůj křížek, co nosil na krku.
"Nebudeš ho na první akci potřebovat?" pozvedla obočí.
"Mám ještě jeden." zazubil se.



"Blue!" vytrhl ji z přemýšlení Šéfův hlas.
"Ano, pane?" zeptala se poslušně a vstala.
"Potřebuju tě v Lyonu, akce se trochu vymkla z rukou, Třináctka je zraněná a potřebují uklidit a zamést stopy, nováčci ještě nevědí pořádně jak."
"Samozřejmě."



Čekala krev, čekala mrtvého nepřítele, čekala vyděšené nováčky.

Nečekala TOHLE.

Strnule stála a sledovala nehybné tělo chlapce před sebou. V ruce svíral růženec. Další svíce zhasla.



Christine naložila Jamesovo tělo do auta. Měla se ho sice jen zbavit...ale to nemohla. Věděla kam ho vzít. Možná to bylo lehce sentimentální...ale odvezla ho do lesa, kde pohřbila Enemyho a později pana Richmonda.

Třetí hrob, co vlastníma rukama hloubila. Třetí kříž, co svazovala. Třetí růže, co ledabyle pohodila na čerstvou, nadýchanou hlínu.

Tu noc šla nejdříve za Mattym, než se vrátila ke smečce. Sledovala spícího synka.

A bylo to poprvé po dlouhé době, co se jí v očích objevily slzy. On byl všechno. On byl všichni - všichni tři. Měl Enemyho jméno, Richmondovu naději a Jamesův křížek. A měla strach. Proč všichni, které nějakým způsobem miluje, najdou věčný klid? Ne...Matta to potkat nesmělo. Ona ho ochrání.



Ke smečce se vrátila až ráno, dokonale vyrovnaná. Otřes z Jamesovy smrti už pomalu odezníval a zbytek potlačila násilím. Chtěla jít rovnou spát, ale něco ji zarazilo. Ten Šéfův pohled. Snad...vítězoslavný? Byla mezi vlkodlaky dost dlouho, aby to pochopila během chvíle.

"Tys to věděl." vydechla chladně.
"Věděl jsi, že zemře a přesto jsi ho tam poslal."
"Ano." odpověděl Šéf prostě.
"Proč?" nechápala Christine a hlas jí začal zrazovat.
"Byl k ničemu." pokrčil alfa rameny.

Tininy zorničky se zúžily pod návalem světla, když vytřeštila oči.

"Nebyl! Byl to dobrej kluk a skvělej vlkodlak, měl úžasné smysly!"
"Ano, předpoklady dobré, ale špatné vychování." pokračoval Šéf tím klidným hlasem.
"Jak to myslíš?"
"Blue, Blue, Blue...proč myslíš, že se motýli musejí dostat přes tvrdou slupku kokonu, než se budou moct rozletět?"

Mlčela.

"Aby byli silní, Blue. My nemlátíme nováčky pro legraci. Musejí projít těžkým začátkem, probít se skrz tu tvrdou slupku, aby pak mohli volně létat. Tys svému motýlu pomohla na světlo, roztrhla jsi tu slupku za něj. Proto nebyl silný."

A ona mlčela dál.

"Víš, asi jsem možná taky trochu změkl. Hold jsem neměl to srdce tě zastavit, přestože jsem viděl, jak ho zabíjíš."

Po těchto lhostejných slovech odešel a nechal tam mlčící Christine samotnou.

Tu noc začaly noční můry.



Probudila se spocená, otřesená a s nesnesitelnou bolestí v krku od pernamentního křiku. Bylo to tak ponižující...už to bylo více jak pět let, co patřila ke smečce, byla váženým vlkodlakem a...křičela ze spaní.

V tu chvíli pocítila ještě jednu bolest - ostré světlo zabodávající se jí do jejích očí zvyklých na tmu. To sen ji probudil o pár hodin dříve, slunce ještě nezapadlo.

Necítila potřebu pokračovat ve spánku - spala co nejméně mohla, aby se těm snům o Enemym, Richmondovi, Jamesovi a Mattovi v záplavě krve vyhla. Využije čas a půjde za Mattym dřív.

Po unavené tváře se jí rozlil úsměv.

Už mu byly tři roky.



Christine seděla na pohovce, na stole nedotknutá káva. Ruce měla založené na prsou a podezřívavě sledovala svou sestřenku...chovala se dnes celý večer divně.

"Tak co je?" nevydržela to už Christine.

Veronique se nervózně ošila.

"Nevím o čem mluvíš."

"Nech toho a vyklop to. Co ti leží v hlavě."

Dívka si povzdychla.

"Víš, já...nevím moc kde začít..."

V tu chvíli to ale osud vyřídil za ni, protože do obýváku vešel rozespalý Matt.

Christine se po tváři rozlil úsměv milované matky - vzhůru ho viděla jen párkrát. Teď jí zalilo štěstí.

Teda až do chvíle, než Matthew upřel ospalá očka na Veronique.

"Pojď spát, mami, je mi smutno..." řekl vysokým hláskem.

Christine polila ledová vlna.

V uších jí pískalo, všechny svaly v těle se rozhořely.

Probodla očima Veronique, která uhýbala pohledem.

"Co přesně jsi mi to chtěla říct, sestřenko?" zeptala se Tina ledově.

"Že bys neměla už za Mattem chodit." řekla tiše a posadila si Matta na klín.

"Nemá to na něj dobrý vliv a ptá se, kdo je ta žena, co ho v noci pozoruje..."

Christine se cítila...bylo to nepopsatelné. Bylo to horší než začátečnická proměna.

"Zabiju tě." řekla Christine hlasem, ze kterého vstávaly chloupky na krku.

"Já vím." zašeptala Veronique a v tu chvíli vytáhla z pod stolu pistoli a dřív než stihla Christine něco udělat, ozval se výstřel.

Matt se rozbrečel, Christine se sesunula k zemi. Krví se jí rozléval oheň...ten náboj byl stříbrný.

Veronique se nad Christine sklonila.

"Promiň, ale tak je to pro Matta nejlepší." řekla rychle, pokřižovala se, pak vzala plačícího Matta za ruku a zmizela z místnosti.

Christine zaťala zuby, aby potlačila křik.

Kdykoli předtím by byla za takovýhle výstřel vděčná. Tolikrát už to chtěla ukončit...ale teď měla Matta. Alespoň si to myslela.

Matthew byl ale její syn! Nenechá si ho vzít!

S nepotlačitelným výkřikem zabořila ruku do otevřené rány, nahmatala náboj a vytáhla ho. Cítila ale, že proměně nezabrání. A alfa nikde poblíž nebyl...tohle už vážně bude konec.

Cítila bolest, kterou může způsobit jen měnící se tělo.

Ne, nebude křičet. Když už má zemřít, tak se svou hrdostí.



"Hlupačko." rozlehl se jí hlavou Enemyho hlas.

Na chvíli se vrátila o několik let zpět, ještě do doby, kdy jí zjizvený Enemy učil být vlkodlakem. Je tohle ten pocit, když vám život přeletuje před očima...?

Kolem byl les. Domov. A kousek od ní její nejlepší přítel.

"Co je na tom hloupého?" ptala se ještě tehdy nezkušená Christine - ještě pořád víc Christine než Blue.

Probírali tehdy spolu smrt na akcích...a ona už tehdy řekla něco podobného - chce zemřít hrdě.

"S hrdostí můžeš žít." řekl chladně Enemy.

"Na smrti ale nic hrdého není."



Scéna se změnila.

Městečko Foa, starší muž s láskyplným úsměvem čeká na její příchod.

"Nikdy není nic ztraceno." řekl jí tehdy Richmond.



Opět změna.

Ten důvěrný úsměv.

"Bůh tě má rád, Blue."



Nakonec poslední obraz.

Dvě jasně modré oči, takové, jaké má ona, na ní tázavě hledí. Na rtech hraje úsměv.

Jen několikaměsíční Matty se na ní zvědavě dívá a směje se.




Vrátila se do přítomnosti, ale ten poslední obraz pořád viděla, jako by ho měla vypálený zevnitř na oční víčka.

Uvědomila si, že jí tečou slzy.

Po tolika letech. A rozhodně to nebylo bolestí.

Po tváři skřivené agónií se jí rozlil úsměv.

Ano. S takovým obrazem před očima by se dalo umřít.

V tu chvíli dosáhla onoho kritického bodu, kvůli kterému každý vlk potřebuje svého alfu.

Cítila, že její tělo už je vlkem, ale duch pořád lidský...a ten se nemohl s novým tělem smířit. Bolest ho bičovala k šílenství.

Zběsilý tep...tak málo by stačilo, aby ho ukončila. Aby to všechno ukončila.

Ale ona to neudělala.

Zpět

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se ti kapitolka?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama