5. Krevní skupina (9)

30. ledna 2012 v 13:53 | Grace

Pokračování knížky Stmívání:
"Je mi sedmnáct," odpověděla jsem, trochu zmatená.
"Nevypadáš na sedmnáct."
Jeho tón byl vyčítavý; rozesmálo mě to.
"Co je?" zeptal se, znovu zvědavý.
"Moje mamka vždycky říká, že jsem se narodila pětatřicetiletá a že se každý rok víc přibližuju střednímu věku."
Zasmála jsem se a pak jsem si povzdychla.
"No, někdo holt musí být dospělý."
Na chviličku jsem se odmlčela.
"Ty taky zrovna nevypadáš na třeťáka," poznamenala jsem.

Udělal obličej a změnil téma.

"Tak proč si tvoje matka vzala Phila?"

Byla jsem překvapená, že si pamatuje to jméno; zmínila jsem ho jenom jednou, téměř před dvěma měsíci. Chvilku mi trvalo, než jsem odpověděla.

"Moje matka… je na svůj věk velmi mladá. Myslím, že s Philem se cítí ještě mladší. Každopádně je do něj blázen."

Zavrtěla jsem hlavou. Ta přitažlivost pro mě byla tajemstvím.

"Schvaluješ to?" zeptal se.

"Záleží na tom?" opáčila jsem.

"Chci, aby byla šťastná… a ona chce jeho."

"To je velmi nesobecké… myslím," uvažoval.

"Cože?"


"Byla by stejně ohleduplná ona k tobě, co myslíš? Bez ohledu na to, koho by sis vybrala?"

Najednou byl napjatý, upřeně se mi díval do očí.

"Asi ano," zajíkla jsem se.

"Ale ona je rodič, konec konců. To je trochu rozdíl."

"Takže nikoho příliš děsivého," popichoval.

Zakřenila jsem se.

"Jak to myslíš, děsivého? Mnohonásobný piercing obličeje a rozsáhlé tetování?"

"To je jedna definice, předpokládám."

"Jaká je tvoje definice?"

Ale on mou otázku ignoroval a položil mi další.

"Myslíš, že já bych mohl být děsivý?"

Povytáhl jedno obočí a lehká stopa úsměvu mu rozsvítila obličej.

Na chvilku jsem se zarazila a přemýšlela, jestli bude lepší pravda, nebo lež. Rozhodla jsem se vytasit s pravdou.

"Hmmm… myslím, že bys mohl být, kdybys chtěl."

"Teď se mě bojíš?"

Úsměv zmizel a jeho nebeský obličej byl najednou vážný.

"Ne."

Ale odpověděla jsem moc rychle. Úsměv se vrátil.

"Takže, budeš mi teď ty vyprávět o své rodině?" zeptala jsem se, abych ho rozptýlila.

"To bude určitě mnohem zajímavější příběh než ten můj."

Byl okamžitě ve střehu.

"Co chceš vědět?"

"Cullenovi tě adoptovali?" ověřovala jsem si.

"Ano."

Na chvíli jsem zaváhala.

"Co se stalo s tvými rodiči?"

"Zemřeli před mnoha lety."

Jeho tón byl věcný.

"To je mi líto," zamumlala jsem.

"Já si je ani pořádně nepamatuju. Carlisle a Esme už jsou mými rodiči dlouho."

"A ty je máš moc rád."

To nebyla otázka. To bylo zřejmé ze způsobu, jak o nich mluvil.

"Ano," usmál se.

"Nedokázal bych si představit dva lepší lidi."

"Máš velké štěstí."

"Já vím, že mám."

"A tvůj bratr a sestra?"

Podíval se na hodiny na palubní desce.

"Můj bratr a sestra a taky Jasper a Rosalie budou dost naštvaní, když budou muset stát v dešti a čekat na mě."

"A jo, promiň, asi musíš jet."

Nechtělo se mi vystoupit z auta.

"A ty pravděpodobně chceš svůj náklaďák zpátky dřív, než pan policejní ředitel Swan přijede domů, abys mu nemusela vykládat o nehodě při biologii."

Uculil se na mě.

"Jsem si jistá, že už o tom slyšel. Ve Forks se nic neutají."

Povzdechla jsem si.

Zasmál se a v jeho smíchu byl osten.

"Užij si to na pláži… přeju ti dobré počasí na opalování."

Podíval se ven na dešťovou clonu.

"Zítra se neuvidíme?"

"Ne. Začneme s Emmettem víkend o den dřív."

"Co budete dělat?"

Na to se přece přítel může zeptat, ne? Doufala jsem, že zklamání není na mém hlasu příliš znát.

"Vyjedeme si na divoko do rezervace Goat Rocks, na jih od Mount Rainier."

Vzpomněla jsem si, jak Charlie říkal, že Cullenovi jezdí často stanovat.

"No, tak si to užij."

Snažila jsem se, aby to znělo nadšeně. Ale nemyslím, že bych ho oblafla. V koutcích rtů mu pohrával úsměv.

"Uděláš pro mě tenhle víkend něco?"

Otočil se a podíval se mi zpříma do obličeje plnou silou svých žhoucích zlatých očí.

Bezmocně jsem přikývla.

"Neuraž se, ale zdá se, že patříš k lidem, co přitahují nehody jako magnet. Takže… snaž se nespadnout do oceánu a nenech se přejet nebo tak něco, ano?"

Usmál se uličnicky.

Při těch slovech moje bezmocnost pominula. Podívala jsem se na něj nasupeně.

"Uvidím, co budu moct dělat," odsekla jsem a vyskočila do deště.

Vší silou jsem za sebou práskla dveřmi.

Jak odjížděl, stále se usmíval.

Zpět

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TSC team (Ally) TSC team (Ally) | Web | 5. února 2012 v 20:43 | Reagovat

Skvělá knížka :)

2 Katka Katka | Web | 6. února 2012 v 14:51 | Reagovat

Ano, všechny díly Stmívání jsou krásný. Hodně jsem se u toho zasmála i jsem si trochu pobrečela. :-D Stephenie Meyerová píše úžasně, je to jako by si to prožívala ty, a proto jsem se rozhodla, sem opsat její knížky. Jinak děkuju, že navštěvuješ můj blog. :-) ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama