5. Krevní skupina (8)

30. ledna 2012 v 13:53 | Grace

Pokračování knížky Stmívání:
"Dolů do La Push, k přístavu."
Prohlížela jsem si jeho obličej a snažila se ho přečíst. Přimhouřil oči do tenoučkých špehýrek.
Pak se na mě podíval koutkem oka a zahořkle se usmál.
"Vážně si nemyslím, že mě někdo pozval."
Povzdechla jsem si.
"Právě jsem tě pozvala já."
"My dva už radši tento týden nebudeme Mika víc popouzet. Nechceme, aby ztratil nervy."
Jeho oči tančily; ta představa se mu líbila víc, než by měla.

"Mika vzal čert," zamumlala jsem a spíš přemýšlela o tom, jak řekl to "my dva".

Líbilo se mi to víc, než by mělo.

Teď jsme byli blízko parkoviště. Zabočila jsem doleva ke svému náklaďáčku. Něco mě chytlo za bundu a strhlo zpátky.

"Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se rozzlobeně.

Svíral mi bundu v hrsti jedné ruky.

Byla jsem zmatená.

"Jedu domů."

"Neslyšela jsi mě, že jsem slíbil, že tě tam v pořádku dopravím? Myslíš, že tě nechám v tomhle stavu řídit?"

Jeho hlas byl stále rozhořčený.

"V jakém stavu? A co moje auto?" stěžovala jsem si.


"Postarám se, aby ho Alice po škole vyzvedla."

Táhl mě za bundu ke svému autu. Měla jsem co dělat, abych neupadla. A kdyby, on by mě pravděpodobně prostě táhl dál.

"Pusť!" naléhala jsem.

Ignoroval mě. Klopýtala jsem po obrubnících přes mokrý chodník, až jsme došli k Volvu. Tam mě konečně pustil - dopadla jsem na dveře spolujezdce.

"Ty jsi tak neodbytný!" zabručela jsem.

"Je otevřeno," odpověděl.

Sedl si za volant.

"Jsem naprosto schopná jet domů sama!"

Stála jsem vedle auta a zuřila. Teď pršelo hustěji a já jsem si nenasadila kapuci, takže mi voda stékala z vlasů na záda.

Spustil automatické okénko a naklonil se ke mně přes sedadlo.

"Nastup si, Bello."

Neodpověděla jsem. V duchu jsem počítala svoje možnosti dostat se k náklaďáčku, než mě dohoní. Musela jsem přiznat, že moc šancí nemám.

"Prostě tě odtáhnu zpátky," pohrozil, protože uhodl můj plán.

Snažila jsem se udržet to málo důstojnosti, co jsem mohla, zatímco jsem nastupovala k němu do auta. Nebyla jsem moc úspěšná - vypadala jsem jako poloutopené kotě a boty mi vrzaly.

"Tohle naprosto není nutné," řekla jsem upjatě.

Neodpověděl. Pohrál si s kontrolkami, zapnul topení a ztlumil hudbu. Když vyjížděl z parkoviště, byla jsem odhodlaná potrestat ho mlčením - seděla jsem s pusou našpulenou - ale pak jsem poznala, co to hraje za hudbu, a moje zvědavost byla silnější než moje úmysly.

"Měsíční svit?" zeptala jsem se překvapeně.

"Ty znáš Debussyho?" opáčil stejně překvapeně.

"Moc ne," přiznala jsem.

"Máma hraje doma spoustu klasické hudby - znám jenom svoje oblíbené."

"Taky je to jedna z mých oblíbených."

Zíral ven do deště, ponořený do myšlenek.

Poslouchala jsem hudbu, opřená o světle šedé kožené sedadlo. Bylo nemožné nereagovat na povědomou, uklidňující melodii. Déšť rozmazával všechno za oknem do šedých a zelených šmouh. Začalo mi docházet, že jedeme velmi rychle; auto se ovšem pohybovalo tak klidně, tak hladce, že jsem tu rychlost necítila. Poznat se dala jen podle toho, jak město za oknem letělo nazpátek.

"Jaká je tvoje matka?" zeptal se mě najednou.

Podívala jsem se na něj a viděla, že si mě měří zvědavým pohledem.

"Vypadá hodně jako já, ale je hezčí," odpověděla jsem.

Zvedl obočí.

"Já mám v sobě příliš z Charlieho. Ona je víc společenská a odvážnější. Je nezodpovědná a lehce excentrická, a je to velice nevyzpytatelná kuchařka. Je to moje nejlepší kamarádka."

Odmlčela jsem se. Mluvit o ní mě rozesmutňovalo.

"Kolik je ti, Bello?"

A jeho hlas zněl kdovíproč frustrovaně, to jsem nechápala. Zastavil a já jsem si všimla, že už jsme doma. Déšť byl tak silný, že jsem dům sotva viděla. Jako by auto bylo ponořené v řece.

"Je mi sedmnáct," odpověděla jsem, trochu zmatená.

"Nevypadáš na sedmnáct."

Jeho tón byl vyčítavý; rozesmálo mě to.

"Co je?" zeptal se, znovu zvědavý.

"Moje mamka vždycky říká, že jsem se narodila pětatřicetiletá a že se každý rok víc přibližuju střednímu věku."

Zasmála jsem se a pak jsem si povzdychla.

"No, někdo holt musí být dospělý."

Na chviličku jsem se odmlčela.

"Ty taky zrovna nevypadáš na třeťáka," poznamenala jsem.

Zpět

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama