5. Krevní skupina (2)

30. ledna 2012 v 13:51 | Grace

Pokračování knížky Stmívání:
Čekala jsem, až řekne něco, co dává smysl. Vteřiny odtikávaly.
"Víš, že nemám ponětí, jak to myslíš," podotkla jsem nakonec.
"Vím." Znovu se usmál, pak změnil téma. "Myslím, že se na mě tvoji přátelé zlobí, že jsem jim tě ukradl."
"Oni to přežijou." Cítila jsem, jak se mi jejich pohledy zabodávají do zad.
"Já tě ale možná nevrátím," řekl s rozpustilým zablesknutím v očích.

Zalapala jsem po dechu.

Zasmál se.

"Vypadáš ustaraně."

"Ne," hlesla jsem, ale jako na potvoru se mi zlomil hlas.

"Ve skutečnosti jsem překvapená… proč to všechno tak najednou?"

"Vždyť jsem ti to povídal - už mě unavilo držet se od tebe dál. Takže to vzdávám."

Pořád se usmíval, ale jeho okrové oči byly vážné.

"Vzdáváš?" zopakovala jsem zmateně.

"Ano - vzdávám pokusy o vhodné chování. Prostě teď budu dělat, co chci, a ať si třísky lítají, kam chtějí."

Při těch slovech mu úsměv pohasl a do hlasu se mu vloudil tvrdý tón.

"Zase jsem mimo."

Ten úžasný pokřivený úsměv se objevil znovu.

"Vždycky moc mluvím, když jsem s tebou - to je jeden z problémů."

"Neboj se - já ničemu z toho nerozumím," řekla jsem zatrpkle.

"S tím počítám."

"Takže, abych to pochopila, teď jsme přátelé?"

"Přátelé…" přemítal pochybovačně.

"Nebo ne."

Zamumlala jsem.

Zakřenil se.

"No, myslím, že to můžeme zkusit. Ale varuju tě předem, nejsem pro tebe dobrý přítel."

Za jeho úsměvem se skrývalo skutečné varování.

"To říkáš často," podotkla jsem a snažila se ignorovat náhlé chvění v žaludku a zachovat vyrovnaný hlas.

"Ano, protože mě neposloucháš. Pořád čekám, že tomu uvěříš. Jestli máš rozum, tak se mi budeš vyhýbat."

"Myslím, že sis taky udělal jasný názor ohledně mého intelektu."

Přimhouřila jsem oči.

Omluvně se usmál.

"Takže, protože nemám… rozum, tak se budeme snažit být přáteli?"

Pokusila jsem se shrnout tu matoucí změnu.

"Tak nějak."

Podívala jsem se dolů na své ruce svírající láhev limonády a nevěděla jsem, co mám dělat.

"Na co myslíš?" zeptal se zvědavě.

Vzhlédla jsem do jeho hlubokých zlatých očí, popletlo mě to, a jako obvykle jsem vyhrkla pravdu.

"Snažím se přijít na to, co jsi zač."

Jeho čelist se napjala, ale s jistým úsilím si zachoval úsměv.

"A daří se ti to aspoň trochu?" zeptal se ledabyle.

"Moc ne," přiznala jsem.

Uchechtl se.

"Jaké máš teorie?"

Začervenala jsem se. Během posledního měsíce jsem váhala mezi Batmanem a Spidermanem. Ale za nic na světě bych se k tomu nepřiznala.

"Ty mi to nepovíš?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu s děsně svůdným úsměvem.

Zavrtěla jsem hlavou.

"To je moc trapné."

"To je vážně frustrující, víš," stěžoval si.

"Ne," nesouhlasila jsem rychle, v očích tvrdý pohled, "nedokážu si představit, proč by to vůbec mělo být frustrující - že ti někdo odmítne povědět, co si myslí, i když každou chvíli dělá tajuplné drobné narážky, takže v noci nemůžeš spát a přemítáš, co asi tak mohly znamenat… co je na tom prosím tě frustrujícího?"

Zakřenil se.

"A nebo třeba," pokračovala jsem, jak se ve mně uvolnila zadržovaná zlost, "se ten člověk chová podivně - jeden den ti za neskutečných okolností zachrání život, a druhý den se k tobě chová jako k vyvrhelovi, a nikdy nic z toho nevysvětlí, i když to slíbil. Na tom přece taky není nic frustrujícího."

"Ty ses nějak rozjela, co?"

"Nemám ráda dvojí měřítka."

Měřili jsme si jeden druhého a neusmívali jsme se.

Podíval se mi přes rameno a pak se nečekaně uchechtl.

"Co je?"

"Zdá se, že tvůj kluk si myslí, že jsem na tebe ošklivý - debatuje, jestli má nebo nemá přijít přerušit naši hádku."

Znovu se uchechtl.

"Nevím, o čem to mluvíš," odsekla jsem mrazivě.

"Ale stejně jsem si jistá, že se pleteš."

"Nepletu. Jak jsem říkal, většinu lidí je snadné přečíst."

"Kromě mě, samozřejmě."

"Ano. Kromě tebe."

Jeho nálada se najednou změnila; vrhl po mně zadumaný pohled.

"Zajímalo by mě, proč to tak je."

Nevydržela jsem ten pohled. Soustředila jsem se na rozšroubování víčka od limonády. Dala jsem si pořádný doušek a zírala před sebe do prázdna.

"Ty nemáš hlad?" zeptal se zmateně.

"Ne."

Nechtěla jsem mu vykládat, že mám žaludek nervózně stažený.

"Ty?"

Podívala jsem se na prázdný stůl před ním.

Zpět

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama