21. Stopy 2/1

25. února 2011 v 15:28 | Grace

21. STOPY

Nechtěla jsem marnit ani kousek té noci spánkem, ale neubránila jsem se. Když jsem se vzbudila, svítilo za oknem jasné slunce a po obloze spěchaly drobné mráčky. Vítr ohýbal koruny stromů, až to vypadalo, že celý les rozfouká.
Edward mě nechal o samotě, abych se oblékla, a já jsem byla ráda, že můžu chvíli v klidu přemýšlet. Můj plán na minulou noc vyšel úplně jinak, než jsem chtěla, a teď jsem se potřebovala vyrovnat s důsledky. Ačkoliv jsem vrátila prsten hned, jak to šlo, aniž bych se ho dotkla, levá ruka mi připadala těžší, jako kdyby tam stále byl, jenom neviditelný.
Tím bych se neměla trápit, uvažovala jsem. Není to tak hrozné - prostě výlet autem do Vegas. Vezmu si na sebe něco jen o trochu lepšího než staré džíny - třeba staré domácí kalhoty. Obřad určitě nebude trvat dlouho; maximálně čtvrt hodiny, že? Tak to bych mohla zvládnout.
A pak, až bude po všem, bude muset splnit svou stranu dohody on. K tomu se upnu a na ostatní zapomenu.
Říkal, že o tom nemusím nikomu povídat, a já jsem chtěla, aby to sám taky dodržel. Samozřejmě ode mě bylo velmi hloupé, že jsem nepomyslela na Alici.
Cullenovi přijeli domů kolem poledne. Atmosféra kolem nich měla nový, jakoby soustředěný nádech, a to mě přitáhlo zpátky k hrůzné události, která nadcházela.
Alice byla na první pohled v neobvykle špatné náladě. Usoudila jsem, že je rozladěná z toho, že její vidění nefunguje, jak je zvyklá, protože její první slova určená Edwardovi se týkala stížnosti na spolupráci s vlky.
"Myslím," - zašklebila se, když použila to nejisté slovo - "že byste si měli zabalit věci do chladného počasí, Edwarde. Nevidím, kde přesně budeš, protože dnes odpoledne odcházíš s tím psem. Ale bouřka, která se žene, bude v celém tom kraji mimořádně silná."
Edward přikývl.
"Na horách bude sněžit," varovala ho.
"Brr, sníh," zamručela jsem si pro sebe. Byl červen, proboha.
"Vezmi si bundu," řekla mi Alice. Její hlas byl nepřátelský, a to mě překvapilo. Snažila jsem se jí vyčíst z obličeje, co jí vadí, ale otočila se.
Podívala jsem se na Edwarda, ale ten se usmíval; ať Alici štvalo cokoliv, jeho to pobavilo.
Edward měl více než dostatečné tábornické vybavení - rekvizity pro hru na lidi -, takže bylo z čeho vybírat; Cullenovi byli u Newtonových v obchodě dobrými zákazníky. Popadl spací pytel, malý stan, několik balíčků dehydrovaného jídla - usmál se, když jsem se na ně zašklebila - a nacpal to všechno do batohu.
Alice mezitím bloumala po garáži a beze slova sledovala Edwardovy přípravy. On si jí nevšímal.
Když byl hotov s balením, podal mi svůj telefon. "Zavolej prosím tě Jacobovi a řekni mu, že na něj budeme čekat asi tak za hodinu. Ví, kde se s námi má sejít."
Jacob nebyl doma, ale Billy slíbil, že bude všechny tak dlouho obvolávat, dokud nenajde volného vlkodlaka, kterému tu zprávu předá.
"O Charlieho neměj strach, Bello," uklidňoval mě Billy. "Beru si ho na starost."
"Jo, já vím, že se Charliemu nic nestane." Pokud šlo o bezpečnost jeho syna, tam už jsem si tak jistá nebyla, ale radši jsem nic neřekla.
"Škoda, že tam zítra nebudu moct být s ostatními." Billy se lítostivě zasmál. "Je to kříž, když je člověk staroch, Bello."
Touha bojovat musí být dominantním rysem chromozomu ypsilon. Byli všichni stejní.
"Mějte se s Charliem hezky."
"Hodně štěstí, Bello," odpověděl. "A… vyřiď to ode mě i těm, ehm, Cullenovým."
"Vyřídím," slíbila jsem, překvapená tím gestem.
Když jsem vracela telefon Edwardovi, viděla jsem, že s Alicí o něčem tiše diskutují. Dívala se na něj prosebnýma očima. On se mračil, nešťastný z toho, co chtěla.
"Billy říkal, abych vám za něj popřála hodně štěstí."
"To od něj bylo velkorysé," řekl Edward a odtrhl se od ní.
"Bello, mohla bych si s tebou prosím promluvit o samotě?" zeptala se Alice rychle.
"Ztěžuješ mi život víc, než je nutné, Alice," upozornil ji Edward se zaťatými zuby. "Byl bych radši, kdybys to nedělala."
"Tady nejde o tebe, Edwarde," opáčila.
Zasmál se. Něco na té odpovědi mu připadalo legrační.
"Nejde," stála si Alice na svém. "Tohle je ženská záležitost."
Zamračil se.
"Ať mi to poví," souhlasila jsem. Byla jsem zvědavá.
"Řekla sis o to sama," zamručel. Zase se zasmál - napůl rozhněvaně, napůl pobaveně - a vyšel z garáže.
Otočila jsem se k Alici s náhlými obavami, ale ona se na mě nedívala. Její špatná nálada ještě nepominula.
Se sklíčeným obličejem se šla posadit na kapotu svého porsche. Přistoupila jsem a opřela se o nárazník vedle ní.
"Bello?" zeptala se Alice smutně, posunula se a stulila se mi u boku. Její hlas zněl tak žalostně, že jsem ji objala kolem ramen, abych ji utěšila.
"Co se děje, Alice?"
"Ty mě nemáš ráda?" zeptala se pořád tím smutným tónem.
"Samozřejmě, že mám. To přece víš."
"Tak proč vidím, jak tajně jedete do Vegas, abyste se tam vzali, a mě jste ani nepozvali?"
"Ach tak," zamručela jsem a tváře mi zrůžověly. Pochopila jsem, že jsem se jí vážně dotkla, a honem jsem se chtěla bránit. "Ty víš, jak nesnáším, když se kolem něčeho moc nadělá. A tohle je navíc Edwardův nápad."
"Mně je jedno, čí nápad to je. Jak jste mi to mohli udělat? Něco takového bych čekala od Edwarda, ale ne od tebe. Mám tě ráda, jako bys byla moje vlastní sestra."
"Pro mě, Alice, jsi moje sestra."
"Slova!" zavrčela.
"Fajn, tak můžeš přijít. Stejně tam k vidění moc nebude."
Pořád se šklebila.
"Co je?" zeptala jsem se.
"Jak moc mě máš ráda, Bello?"
"Proč?"
Dívala se na mě prosebnýma očima s dlouhými černými zakroucenými řasami a koutky rtů se jí třásly. Byl to srdcelomný výraz.
"Prosím, prosím, prosím," zašeptala. "Prosím tě, Bello, prosím - jestli mě máš opravdu ráda… Prosím tě, dovol mi zařídit vaši svatbu."
"No teda, Alice!" zasténala jsem, odtáhla se a vstala. "Ne! Tohle mi nedělej!"
"Jestli mě máš opravdu, doopravdy ráda, Bello."
Založila jsem si paže na prsou. "Tohle je ale tak nefér. Napřed Edward a potom ty!"
"Vsadím se, že by Edward byl radši, kdybyste měli tradiční svatbu, ačkoliv by ti to nikdy neřekl. A Esme - pomysli, co by to pro ni znamenalo!"
Zasténala jsem. "To se radši postavím novorozeným úplně sama."
"Budu ti za to vděčná celých deset let."
"Budeš mi za to vděčná celé století!"
Její oči se rozzářily. "Znamená to souhlas?"
"Ne! Já to nechci udělat!"
"Nebudeš muset udělat vůbec nic, jenom přejít pár metrů a pak po knězi opakovat slib."
"Brrr! Brr, brr!"
"Prosím!" Začala tančit na místě. "Prosím, prosím, prosím, prosím, prosíííím!!!"
"Tohle ti nikdy, nikdy neodpustím, Alice."
"Jo!" vyjekla a zatleskala rukama.
"To není souhlas!"
"Ale bude!" zazpívala.
"Edwarde!" zakřičela jsem a loudala se z garáže. "Já vím, že posloucháš. Pojď sem." Alice mi byla v patách a stále tleskala.
"Mockrát děkuju, Alice," řekl Edward kysele a přišel za mnou. Otočila jsem se, abych mu vynadala, ale tvářil se tak ustaraně a nešťastně, že jsem svoje lamentace nedokázala ani vyslovit. Místo toho jsem ho objala a schovala obličej jen pro případ, že by slzy hněvu v mých očích budily zdání, že pláču.
"Vegas," slíbil mi Edward do ucha.
"To ani náhodou," radovala se Alice. "To by mi Bella nikdy neudělala. Víš, Edwarde, jako bratr jsi občas zklamáním."
"Nebuď ošklivá," zavrčela jsem na ni. "On se snaží udělat mi radost, na rozdíl od tebe."
"Já se taky snažím udělat ti radost, Bello. Jenomže já vím líp, co ti udělá radost… z dlouhodobého hlediska. Jednou mi za to poděkuješ. Možná ne za padesát let, ale jednou určitě."
"Nikdy by mě nenapadlo, že nadejde den, kdy se budu ochotná proti tobě vsadit, ale teď přišel."
Zasmála se svým stříbrným smíchem. "Tak co, ukážeš mi prstýnek?"
Zatvářila jsem se zděšeně, když mě popadla za levou ruku a pak ji stejně rychle pustila.
"Hm, viděla jsem, jak ti ho nasazuje… Uniklo mi něco?" zeptala se. Půl vteřiny se soustředila se zkrabaceným obočím, a pak si odpověděla na vlastní otázky. "Ne. Svatba se pořád koná."
"Bella má na šperky vyhraněný názor," vysvětloval Edward.
"Co je jeden diamant navíc? Tedy, ten prsten má spoustu diamantů, ale já tím chci říct, že když už ti jeden na-"
"To stačí, Alice!" utnul ji Edward najednou. Když se na ni tak rozzlobeně díval… vypadal zase jako upír. "Máme naspěch."
"Já to nechápu. Jak jsi to myslela s těmi diamanty?" zeptala jsem se.
"O tom si promluvíme později," řekla Alice. "Edward má pravdu - radši byste měli jet. Musíte nalíčit past a utábořit se, než přijde ta bouřka." Zamračila se a její výraz byl úzkostný, skoro nervózní. "Nezapomeň si kabát, Bello. Zdá se… že bude na tuhle roční dobu neobvykle chladno."
"Už ho pro ni mám," uklidňoval ji Edward.
"Přeju vám hezkou noc," řekla nám na rozloučenou.
Na mýtinu to bylo dvakrát tak daleko než obvykle; Edward udělal dlouhou okliku, aby se ujistil, že můj pach nebude nikde blízko stopy, kterou Jacob později skryje. Nesl mě v náruči, protože na mém obvyklém místě byl ten velký naložený batoh.
Zastavil se na nejvzdálenějším místě mýtiny a postavil mě na nohy.
"Dobře. Teď jdi prostě severním směrem a dotýkej se všeho co nejvíc. Díky Alici mám o jejich cestě jasnou představu, nebude dlouho trvat a narazíme na ni."
"Na sever?"
Usmál se a ukázal správným směrem.
Vydala jsem se do lesa a na mýtině za sebou jsem nechávala jasné žluté světlo kupodivu krásně slunečného dne. Doufala jsem, že se snad to Alicino nepřesné vidění s tím sněhem plete. Nebe bylo většinou jasné, ačkoliv otevřená prostranství zuřivě bičoval vítr. Mezi stromy bylo klidněji, ale na červen moc velká zima - i v košili s dlouhým rukávem a tlustém svetru přes ni mi naskakovala husí kůže. Šla jsem pomalu a přejížděla prsty všechno, co bylo dost blízko: hrubou kůru stromů, mokré kapradí, mechem obrostlé balvany.
Edward zůstával se mnou, kráčel rovnoběžně vedle mě s asi tak dvacetimetrovým odstupem.
"Dělám to dobře?" zavolala jsem.
"Parádně."
Dostala jsem nápad. "Pomůže tohle?" zeptala jsem se. Prohrábla jsem si prsty vlasy a několik jich vytrhla. Rozestřela jsem je přes kapradí.
"Ano, tím se stopa zesílí. Ale nemusíš si kvůli tomu vytrhat vlasy, Bello. Tohle bude stačit."
"Pár jich můžu postrádat."
Pod stromy bylo šero a já jsem si přála, abych mohla jít blíž k Edwardovi a držet se ho za ruku.
Utrousila jsem další vlas na zlomenou větev, která mi protínala cestu.
"Nemusíš nechat Alici, aby si prosadila svou, víš," řekl Edward.
"S tím se netrap, Edwarde. Ani tak tě nenechám u oltáře stát." Do duše se mi vkrádal pocit, že Alice si nakonec stejně prosadí svou, protože ta když si něco zamanula, tak jednala naprosto bez skrupulí, dokud to nedostala. A já jsem ještě byla tak hloupá, že jsem si kvůli ní dělala výčitky.
"Kvůli tomu se netrápím. Chci, aby to bylo podle tebe."
Potlačila jsem povzdech. Ranilo by ho, kdybych mu řekla pravdu - že na tom vážně nesejde, protože ať bude svatba velká, nebo malá, pro mě bude pořád hrozná.
"No, i když si prosadí svou, můžeme to udělat jen v rodinném kroužku. Jenom my. Emmett si může obstarat licenci po internetu a oddat nás sám."
Zachichotala jsem se. "To zní vážně líp." Nebude mi to připadat tak oficiální, když bude číst přísahu Emmett, což byl přínos. Ale budu mít co dělat, abych udržela vážný obličej.
"Vidíš," řekl s úsměvem. "Vždycky se najde nějaký kompromis."
Chvíli mi trvalo, než jsem se dostala k místu, kde bude armáda novorozených určitě přecházet mou stopu, ale Edward nebyl vůbec netrpělivý, že jsem pomalá.
Cestou zpátky mě musel trochu navádět, abych udržela stejnou stopu. Všechno mi připadalo stejné.
Už jsme byli skoro na mýtině, když jsem upadla. Viděla jsem před sebou velký otevřený prostor a už jsem tam asi rychle chtěla být, a zapomněla jsem si dávat pozor na nohy. Stihla jsem se zachytit dřív, než jsem hlavou narazila do nejbližšího stromu, ale pod levou rukou se mi ulomila malá větvička a zaryla se mi do dlaně.
"Au! No, paráda," zamručela jsem.
"Nestalo se ti nic?"
"Nestalo. Zůstaň, kde jsi. Krvácím. Za chviličku to přestane."
Ignoroval mě. Byl u mě, než jsem stihla doříct větu.
"Mám tady lékárničku," řekl a sundal batoh. "Měl jsem pocit, že by se mi mohla hodit."
"Není to zlé. Zvládnu to sama - nemusíš si kvůli mně přitěžovat."
"Mně to nevadí," řekl klidně. "Tady - dovol, ať ti to vyčistím."
"Počkej vteřinku, něco mě napadlo."
Nedívala jsem se na krev a dýchala pusou, kdyby se mi náhodou zvedl žaludek, a přitiskla jsem ruku na kámen ve svém dosahu.
"Co to děláš?"
"Tohle se Jasperovi bude líbit," zamumlala jsem si pro sebe. Zase jsem se vydala na mýtinu a po cestě tiskla na všechno dlaň. "Vsadím se, že tohle je opravdu popožene."
Edward vzdychl.
"Zadržuj dech," řekla jsem mu.
"Mně to nevadí. Jenom si myslím, že už to přeháníš."
"Tohle je jediné, co můžu udělat. Chci to udělat dobře."
Při těch slovech jsme prošli mezi posledními stromy. Zavadila jsem poraněnou rukou o kapradí.
"No, tak už jsi udělala, co jsi mohla," ujišťoval mě. "Novorození budou bez sebe a na Jaspera udělá tvoje oddanost velký dojem. Teď dovol, abych ti ošetřil ruku - zanesla sis do rány špínu."
"Prosím tě, já si to udělám sama."
Vzal mě za ruku a s úsměvem si ji prohlížel. "Tohle už mi nevadí."
Pozorně jsem ho sledovala, jak čistí mou ránu, a hledala nějaké známky toho, že je mu to nepříjemné. Pořád dýchal vyrovnaně, na rtech stále stejné pousmání.
"Proč ne?" zeptala jsem se nakonec, když mi na dlani uhladil obvaz.
Pokrčil rameny. "Už jsem to v sobě překonal."
"Ty… jsi to překonal? Kdy? Jak?" Snažila jsem se vzpomenout si, kdy přede mnou naposledy zadržoval dech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama